Práce myslivce je romantika i dřina

Myslivce většinou známe z české filmové klasiky, jak si pochutnávají na kančím a dohadují se, s čím že si ho vlastně dají. Ale tyto dny, tedy dny honů a následných hostin jsou pro ně opravdu jen sváteční.

"Přes zimu se ta zvěř musí přikrmovat, aby nestrádala. Přes jaro se opravují posedy, přes léto se opravují zásypy, musí se to připravovat, seno se musí usušit, letnina jako jsou kopřivy nebo bezinky, aby to ta zvěř na zimu měla," řekl Jiří Lohninský, místopředseda Mysliveckého spolku Horní Počernice.

Každý myslivec musí projít náročnými zkouškami a psychotesty nutnými k vydání mysliveckého průkazu. Ale určitě to stojí za to.

"Člověk vezme flintu, jde se projít do lesa. Kolikrát ani nestřílím a sednu si. Když přijde bachna s malými selaty, tak na ně člověk kouká. To je požitek, to člověka hřeje u srdce," řekl Jiří Lohninský.

Řeč myslivců je pro laika nepochopitelná a nesrozumitelná. Tak například slechy jsou uši, světla - oči a barva - krev.

"Třeba pírko, to je u prasete divokého ocas, běhy - nohy, zvěř, která u nás není je vysoká, kelka je zdaní část těla, škára u divočáka je srst. Stane se, že to občas použijete i v normálním životě, tak na vás nevěřícně koukají. Když vám to dojde, tak jim to vysvětlíte," řekl Pavel Listoň, předseda Mysliveckého spolku Horní Počernice.

Kromě péče o zvěř myslivci musí cvičit své psy a trénovat střelbu. Na konci roku pak přichází sváteční dny poslední leče - mysliveckého svátku. A pokud se skolí divočák, pak už je na každém, co si k němu dá.

"Se zelím," řekl Pavel Listoň.

"Na šípkové, ta je nejlepší," řekl Jiří Lohninský.

Myslivecká profese se většinou dědí. Zkrátka musí být, jak se říká, v genech. A pozdrav mají myslivci také po staletí stejný - Lovu zdar.